Tajemství Říma, o kterém se tolik nemluví
Když jsem se dozvěděla, že se ještě letos podívám do Říma nemohla jsem tomu uvěřit. Vzhledem k tomu, že se jednalo o relativně spontánní akci neměli jsme tolik času plánovat, kam všude se podíváme. Nechali jsme to tedy relativně náhodě. Je to asi po čtvrté, co jsem tu byla, ale pokaždé se mi tohle město jeví jinýma očima. Nevím proč, ale letos jsem ho viděla prostě jinak…
„Místo, kde se v klecích nechovají zvířata, ale památky“
Tuhle větu pronesl můj kluk, když jsme objevovali krásy Říma a je tomu skutečně tak. Řím je ve své podstatě taková obří zoo památek. Jdete po ulici, otočíte se a za vámi se najednou objeví nějaký chrám, nebo antický sloup. No big deal, zkrátka normálka.
Každopádně kromě toho, že má Řím svou antickou atmosféru, má i svojí odvrácenou stránku, kterou nejen jako turista prostě vidíte.
„Chodíš po ulici a prostě si toho nejde nevšimnout“
Jeden z největších problémů, kterého si v Římě všimnete, je extrémní rozdíl mezi „normálním“ životem a chudobou. Itálie řeší dlouhodobě problémy s přistěhovalci, nicméně to, na co jsme v uvozovkách v Česku zvyklí, jako chudoba, je pro italského bezdomovce relativně stav v pohodě.
Podle ISTAT (Istituto Nazionale di Statistica) je procentuální poměr lidí žijících v chudobných podmínkách nejvyšší za posledních 15 let. V přepočtu to znamená, že 5.6 milionu Italů žijí v naprosté chudobě. Což je v přeneseném významu celý Řím a Miláno dohromady. Za rok se toto číslo zvýšilo o milion. Svůj podíl na tom má bezesporu situace spojená s pandemií.
Lidé, kteří zde žijí na ulicích (asi 8000), žijí opravdu na ulici. Ne v nějakém lesíku, ale jejich „byt“ má rozlohu metr čtvereční a nachází se například na nástupišti autobusu, kdy kolem denně projde stovky ne-li tisíce lidí. Kromě jedinců se tu na ulici ocitají pak celé rodiny.
Když jsme tedy večer dorazili na Termini (hlavní nádraží v Římě, kam jezdí autobusy a vlaky z letiště), byl to upřímně docela šok. Každých pár metrů tu někdo leží na zemi, nebo žebrá o jídlo. Bylo už celkem pozdě a jeden z mála otevřených obchůdků byl kebab. Před ním stál jeden bezdomovec a prosil nás o jídlo. Vzali jsme mu jednu porci, ale než jsme mu ji stihli dát, obsluha obchodu mu podala tašku s jídlem, které se nesnědlo a pán zmizel. Potěšilo nás tak, že tam lidé alespoň stojí při sobě.
Kolíček na nos a jde se dál
Věc, kterou člověk v Římě pocítí na vlastní kůži, je zkrátka bordel. Všudypřítomný nepořádek je dlouhodobý problém, který je Achillovou patou tohoto města. Odpadky se tu hromadí v několikametrových horách vedle kontejnerů, pytle z restaurací a obchodů se hází většinou přímo před podnik na ulici.
Ve své podstatě tak kličkujete mezi odpadky, koukáte se pod nohy a držíte se za nos, protože při běžných teplotách 30°+ je to někdy fakt peklo.
Asi si říkáte, co vláda. Ve své podstatě sami přiznali, že je to těžko řešitelný problém. Jedna instituce ukazuje na tu druhou, ale ve skutečnosti se vlastně neděje nic moc. Kromě hromadících se stížností od zoufalých obyvatel města. Od uzavření hlavní skládky v roce 2013, vyhoření spalovny a uzavření dalších dvou skládek na jaře letošního roku se většina odpadu odváží do okolních oblastí, nebo dokonce do světa což ale není dostatečné, a tak se Řím topí v odpadcích (každý den je to přes 3000 tun odpadu…).
Zaplať pánbůh za ty lidi
Ačkoliv se to může zdát, jako hrozný peklo, tak jsme si pobyt v Římě vlastně užili. Jen se mi zkrátka těžce zavírají oči nad problémy, které zjevně existují. Věc, kterou na Římě miluju je jak jinak samozřejmě jídlo, ale pak i povaha lidí, kteří tady jsou. No, ale o tom zase jindy.
Tak se mějte. Vaše Olie.
Dejte mi vědět, jestli jste měli s nějakým městem podobnou zkušenost.
Ať už do komentáře dole na stránce, nebo mi napište třeba na Instagramu