25-Už je to vážně tady?

Věděla jsem, že to přijde, ale když je to tady, člověk to vlastně tolik nečeká. Ne nekonaly se žádné ohňostroje, ani se nepřestal svět točit. Jediný, kdo se zastavil jsem byla já. Je to tady, pětadvacítka na krku a s ní spojená spousta otázek, ale málo odpovědí…

Touha je krásná věc, chtíč tě ale postupně zničí

Někdy mám pocit, že žiju v kleci. O co hůř, v kleci, do které jsem se zavřela sama. Touha je krásná (a taky zázrak), ale chtíč, to je věc, která tě dřív nebo později pošle ke dnu. Odmala se potýkám s „problémem“ jménem dokonalost. Je to jako rudá vlajka na konci cesty. Vidíš jí, něco se v tobě hne, a ty běžíš. Musíš. Můžete namítat, že dokonalost neexistuje. Z filozofického hlediska je tato námitka sporná. Podle Googlu na ní existuje přes 46 milionů výsledků. Čemu věřit? V mých očích určitá forma dokonalosti existuje. Možná to není dokonalost v pravém slova smyslu, ale spíš představa o dokonalosti. Iluze, za kterou se ženeme (ženu), hlava nehlava. Iluze, které když dosáhnu, tak se rozplyne stejně rychle, jak vznikla. Pak už jen tiše vyčkává. Vyčkává a čeká na moment, kdy se mi zase vkrade do hlavy a uhnízdí se tam, jako parazit (někdy se stejným koncem, jako ve stejnojmenném korejském filmu).

Všichni nám říkají, že toho máme tolik před sebou

Nedávno jsem oslavila 25 (teď se ozve pfff a někdo se určitě teatrálně zlije kafem), a to je možná ta věc. Všichni říkají, že jsem mladá, že mám všechno před sebou. Co když to ale tak prostě necítím? Co když mám strach, že „to všechno“ jednoduše nezvládnu. Jasně do 80 mám ještě daleko, ale i my s čtvrtstoletím na krku se v této poměrně důležité a v mnoha aspektech zásadní etapě života máme právo nějak cítit.

Nechci mluvit hlasem jiných, ale i my (alespoň já) si uvědomujeme, že nám ujíždí vlak. Ve své podstatě je to celkem dost náročný. Pokud do 30 nedosáhneš něčeho fakt skvělýho, nepřispěješ k vyřešení sociálního, enviromentálního, ekonomického či jiného problému, neinvestuješ do kryptoměn nebo akcií a neobjel si svět křížem krážem, profily nemáš vybombený až do vesmíru a nesrkáš v 11 dopoledne kafe v Karlíně (jo, takhle bych mohla pokračovat do zítra), tak máš pocit jako bys ani neexistoval. Jakobys tady nebyl důležitej. Jako by ti ten vlak ujel.

Alespoň tak to vnímám já. Lidi v tomhle věku už bývají v něčem fakt dobrý. Odmala se tomu věnují, nebo alespoň už nějaký ten čas. Já jsem si to celý život přála, ale nikdy jsem to tak neměla. Znamená to že jsem na odpis? Někdy mám kvůli tomu pocit, že jsem žvejka na chodníku, která se někomu přilepí na sandál a pak odpadne a přilepí se zase na botu někomu jinýmu.

Dneska začíná být trendy nebejt v pohodě. Nicméně fenomén „perfektního“ života je tady pořád s námi. Zaplať pánbůh za profily třeba jako Fero Joke. Zkrátka tím vším chci říct, že je někdy fakt těžký unést ten tlak, kterej jeden na druhého vytváříme. 

Fotka z doby, kdy jsem chtěla být krasobruslařkou,
ale jaksi to nevyšlo…

Když máte kolem sebe tisíce Římů

Jasně, starý známý přísloví tvrdí, že Řím nebyl postavenej přes noc, ale když máte vedle sebe tisíce Římů, začnete si pak myslet, že tomu tak skutečně je. Snaha o to „něco“ dokázat se pak po pár pokusech jeví jako k ničemu. Chápu, že neúspěch není sexy. Mám ale pocit, že se o něm mluví strašně málo. Co když ale právě neúspěch nás může společně nejvíc posunout?

Když je ti 25 a měl jsi silnou vůli, tak jsi právě dokončil vejšku. Nemáš moc praxe a dost často jsi studoval něco co tě vlastně moc nebaví a živit se tím ani nechceš. S největší pravděpodobností jsi nastupoval na školu plný očekávání, který se rozplynulo stejně rychle, jako pozůstatek kapesného od rodičů. Najdeš si tedy průměrnou práci adekvátní tvým zkušenostem. Jsi nadšenej a chceš změnit svět. Postupem času, ale zjistíš, že na to sere pes, a tak postupně zklapneš a už se nesnažíš. Většinu tvého platu zhltne nájem a když si chceš koupit něco mimo obvyklé výdaje, dožíváš s posledními pár stovkami další měsíc a vyhlížíš výplatu. Večer projíždíš Instáč a vidíš, jak se tvé kamarádky a kamarádi snoubí a vdávají, začínají mít děti, cestují všude možně po světě a ty si říkáš come on, kde se stala ta chyba? (Neříkám, že je to zrovna můj případ a podobnost s částmi příběhu je čistě náhodná…). Tak nějak ti ten život teče mezi prsty. Vsadím se, že se v tom hodně z vás najde. Z mého „mini průzkumu“ vyplynulo, že se 80 % lidí cítí kvůli sociálním sítím méněcennými.

A pak se snažíš stajlovat hrníček s kafem v posteli,
kterej prostě vypadá furt jako hrnek kafe v posteli…

Co tím chtěl autor říci

Cílem tohoto postu není upadnout ještě do větší deprese (vážně), ale spíš rozšířit vědomí toho, že se tak necítíte sami (za předpokladu tedy, že já nejsem jediná, kdo se tak cítí a žiju ve vidině toho, že je nás víc). Vy kteří tu běháte o pár (k)roků déle si zkuste vzpomenout, nebo jen trochu pochopit co se nám mladomileniálům (omg to je výraz, ale vážně existuje) honí v hlavě.

Někdy nám může připadat cíl hrozně daleko, ale kdysi byl stejně daleko i pro toho, kdo dnes proběhl cílovou páskou. Nebudu vám říkat, že je to snadný, nebo že to určitě zvládnete. Nemůžu, protože to nevím. Jak jsem říkala, o těch, co neuspěli, se tolik nepíše. Jediné, co vám ale můžu říci je: „Určete si svoje proč!“ (grr vykřičník).

Budou se vám kroutit palce u nohou, ale stojí to za to

Nesnažte se na svoje „proč“ odpovědět obecně. Zeptejte se naprosto upřímně: „Proč toho chci dosáhnout?“ Odpověď by neměla být, protože chci mít peníze, nebo protože chci vypadat dobře. Ne, stále moc obecné. Běžte až na dřeň. Ptejte se sami sebe na otázky, ze kterých se ti budou kroutit palce u nohou. Možná budeš mít vztek, nebo ucítíš smutek, ale až ve chvíli kdy se ti stáhne krk a budeš mít slzy v očích, tak jsi teprve našel skutečnou odpověď na svoje proč…

Tak nezapomeň, jsme v tom spolu. A pokud se budeš chtít podělit o svůj neúspěch, budu ráda pokud se ho s ostatními rozhodneš sdílet. Založila jsem za tímto účelem profil na Instagramu s názvem
„O neúspěchu se nemluví„, kde máš prostor podělit se s ostatními. Nebo prostě označ jen svůj post #oneuspechusenemluvi, ve kterém nám o tvém neúspěchu řekneš víc (paradox co?).
Neúspěch je totiž cesta k úspěchu. Tak co, jdeme po ní spolu?

„Kvůli jednomu špatnému rozhodnutí-dovolit se nechat zmanipulovat svým šéfem, jsem nakonec ztratila práci. Ze dne na den. Byla jsem bez finanční rezervy s tím, že vím, že vystačím jen do konce měsíce.
Sáhla jsem si na úplné dno. Díky této zkušenosti jsem si uvědomila, kdo má v mém životě skutečně význam.
Naučila jsem se říkat častěji ne a postavit se sama za sebe“.

Takže konec fňukání a motivace. Zvedněte zadky, kopněte se do nich a pojďme makat na tom, po čem toužíme…

Tak zas příště. Olie

Dejte mi vědět, jaký na to máte názor.
Ať už do komentáře dole na stránce, nebo mi napište třeba na Instagramu